NECHOĎTE S TÍM SPÁT!

Článek je převzatý z časopisu ETHOS 3/2011, autorka: Yvonne Schwengelerová

Bezmyšlenkovitě ukládám láhev s šumivým vínem do tašky, kde mám ostatní nákup. Po chvíli mě vyděsí rána. Sladký, silně šumivý hroznový mok se dostal pod tlak a hledá si cestu ven. Proudem vytéká červená tekutina na obsah mé tašky a všechno buď ničí, nebo špiní.

Pěkná spoušť. Ale tak nějak to může být i s naším hněvem. Boží slovo nás napomíná: "Hněváte-li se, nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce. Nedopřejte místa ďáblu." (Efezským 4,6)

Když si hněv vezmeme s sebou večer do postele, uhnízdí se v našich myšlenkách, v našem srdci a připraví nás o spánek. Druhý den ráno hněv vstává s námi a my si ho bereme do průběhu dne. Po čase se stane naší součástí, ničí nás i naše vztahy. Každý západ slunce nám tedy připomíná, abychom si to s druhými vyčistili dřív, než půjdeme spát.

Hněv sám o sobě nemusí být něco špatného. Tento pocit může být konstruktivní nebo destruktivní. Destruktivní je tehdy, když páchá škody, ať už na nás nebo na druhých. Když nás naopak vede k tomu, abychom zvládli nějakou situaci nebo abychom řešili křivdu, pak je konstruktivní. Potlačovat hněv znamená ničit sami sebe, ale když ho vypouštíme, zraňujeme druhé. Jak se tedy s hněvem správně vypořádat?

I mezi křesťany je tolik přetvářky! Myslí si, že se nikdy nesmí zlobit, že se kvůli ničemu a nikomu nemůžou rozčílit. Všechno zadržují v sobě a pomalu ale jistě v nich stoupá vnitřní tlak. Navenek hrají roli trpělivých lidí a myslí si, že se tím Bohu zalíbí.

Když se ale jednoho dne nahromaděný hněv vymkne kontrole a začne si hledat cestu ven, pak se všechno nekontrolovaně vyvalí na povrch. Sypou se z nás zraňující slova, která poskvrňují i nás samé, a když je po chvíli chceme vzít zpět, tak to nejde. Vztahy se naruší.

Je toho tolik, co nás může rozhněvat. Proviňujeme se na druhých a ubližujeme si navzájem. Ale Boží slovo nás vybízí, abychom vše čistili hned a hříchy odpouštěli. Jen takovým způsobem můžeme předcházet tomu, aby v nás vznikal prostor pro ďábla.

Bible nám říká, že i Bůh se hněvá. Hněvá se, když vidí lidskou bezbožnost a nespravedlnost. I Ježíš vyjádřil svůj hněv nad pokrytectvím farizeů, označil je jako hady a hnízdo zmijí. Dal najevo, když se hněval kvůli modloslužbě - to vzal bič a obchodníky a směnárníky vyhnal z chrámu, peníze jim rozsypal a stoly zpřevracel. Ale nikdy se nehněval kvůli vlastní situaci, netrpěl sebelítostí. Šlo mu jen o čest jeho Otce.

Když se hněváme my, jde nám většinou o nás samé. Jakub nás napomíná: "Každý člověk, ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu, vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš." (Jakub 1, 19-20) A Pavel dodává: "Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost." (Efezským 4,31)

Ten, komu Bůh odpustil, by neměl zůstávat dlužen odpuštění druhým lidem. K čemu je mi moje spravedlnost, moje víra a poznání, když mi chybí Láska? Láska je větší, je tím nejdůležitějším. Kdo druhého miluje, naplnil zákon (Římanům 13,8). Dobrou noc :)